Před 9 lety zemřel prezident Václav Havel, muž, který stál u přechodu naší země od komunistické totality k demokracii a svobodě. O demokracii a svobodu je ale potřeba neustále pečovat, chránit ji a když je potřeba, tak ji i bránit. Na to musíme myslet zejména v dnešní době, kdy tuto zemi vede člověk, který kolaboroval s komunistickou tajnou policií Stb a který je trestně stíhaný za podvody. Jeho vláda se navíc opírá o hlasy komunistů.
Václav Havel byl jedním z hlavních postav Sametové revoluce, kdy komunisté přestali ovládat tuto zemi. Nesmíme dopustit, aby se tyto časy vrátily. A je na každém z nás, co jsme schopni pro to udělat. Úlohy prezidenta se ujal Václav Havel důstojně a s odpovědností. O tom, jak by měl prezident působit, měl jasné představy.
V roce 1993 napsal prezident Václav Havel pojednání o tom, jaká je úloha prezidenta v naší zemi. Tato stať přináší pohled na funkci prezidenta v duchu T. G. Masaryka. Je to stanovení určitého ideálu, kterého by měl každý náš prezident chtít dosáhnout.
Mimo jiné zde píše: „Za důležitý úkol prezidenta bych považoval starost politickou atmosféru v zemi a o klima veřejného života. Jsem přesvědčen, že celková politická stabilita a spořádaný vývoj v zemi záleží na tomto klimatu víc, než si je leckdo ochoten připustit. Důrazy na mravní smysl občanství, mravní zdroje politiky, duchovní dimenzi společenského soužití, služebnou roli státu (kterou ovšem může stát plnit jen tehdy, těší-li se určité autoritě), apely na odpovědnost, výzvy k toleranci, snášenlivosti, vzájemnému porozumění - to všechno bude, podle mého pevného přesvědčení, trvalou a důležitou povinností prezidenta, vyplývající přímo z jeho politického postavení. Účinek takovéto „politicko- -osvětové“ práce se nikdy nedostavuje hned, je nepřímý, dlouhodobý a mnohdy i velmi těžko prokazatelný. Tím spíš je právě toto úkolem toho ústavního činitele, který je relativně nejméně závislý na náladách chvíle.
Celkově by se tedy měl prezident soustředit především na témata systémová, obecně hodnotová a tak říkajíc „klimatická“, tedy přesně na to, co tak či onak souvisí se základními „existenčními“ otázkami státu, jeho demokratickou identitou a politickou stabilitou.
Z konkrétních věcí, o něž by se měl prezident podle mne velmi intenzívně a trvale zajímat, jsou na prvním místě lidská práva. Zde se může velmi angažovat i přímo v jednotlivých případech, aniž by tím zasahoval do kompetencí jiných ústavních institucí nebo se nepřiměřeně zaplétal do politických sporů dne. Tento úkol vyplývá z povinnosti, kterou by rozhodně měla hlava státu mít: střežit a osvědčovat základní humanistické hodnoty, na nichž je stát založen.“
Až bude jednou nejvyšší soudce světa posuzovat, jaký přínos měl náš život pro tento svět, nebude nás pravděpodobně posuzovat podle toho, zda jsme se zcela vyvarovali špatných skutků, ale spíše zda náš přínos pro tento svět a naše dobré činy převážily v jeho očích nad těmi špatnými. I proto je dobré mít před očima ideály a životní vzory. A přesto, že v životě mnohokrát selžeme či zakopneme, mohou nám tyto ideály a vzory jako maják ukázat kudy dál. Václav Havel měl v životě jistě řadu chyb, ale jeho dílo, jeho odkaz a jeho životní vzor jsou a budou pro mnoho z nás tím ideálem, motivací a vzorem.
Prezident České republiky je funkce spíše reprezentativní, ale v našem národě se od vzniku České republiky v roce 1918 těší velkému respektu a úctě. Václav Havel dal po skončení komunistického období v naší zemi této funkci znovu správnou náplň a obsah. Respekt a úctu k prezidentskému úřadu se nepodařilo zničit komunistickým prezidentům typu Klementa Gottwalda či Antonína Novotného a doufám, že se to nepodaří ani současnému vulgárnímu prezidentovi Miloši Zemanovi.
Václav Havel byl po T. G. Masarykovi a Edvardu Benešovi dalším prezidentem, na kterého může být naše země i po jeho smrti právem hrdá.
Vzpomínám si na jeho dnes již legendární projev před oběma komorami amerického kongresu v roce 1990. Za tento projev si vysloužil obrovský potlesk ve stoje celého pléna amerických kongresmanů. Tehdy jsem byl na našeho prezidenta a na svoji vlast právem hrdý. Jeho veliký přínos byl nejenom v tom, že byl neúnavným bojovníkem za lidská práva po celém světě, ale i v tom, že dovedl věci nazvat pravými jmény a dokázal vyzdvihnout hodnoty jako je pravda, láska, čest, demokracie či svoboda z bláta, do kterého je zašlapal komunistický režim.
Památku Václava Havla připomínají po celém světě desítky laviček – uměleckých děl, které pro svého přítele Václava Havla navrhl deignér Bořek Šípek. Řada z nich je umístěna na prestižních místech, ve městech jako je Washington, Brusel či Haag. Spolu s bratrem Petrem Pánkem a kolegou Petrem Wolfem jsme iniciovali a sponzorovali osazení jedné z těchto laviček na náměstí v Černošicích.
Stolek s dvěma židlemi symbolizuje ochotu sednout si za jeden stůl a hovořit spolu. A to si myslím, je také důležitý odkaz Václava Havla: „I když jsme lidé různých názorů, různého politického přesvědčení, různého náboženského přesvědčení, přeci jenom je velmi důležité, abychom si sedli za jeden stůl a hovořili spolu a společně hledali pravdu.“
Bořek Šípek nazval svou instalaci dvou křesílek a stolu názvem „Hovoří demokracie“.
Demokracie a svoboda nejsou hodnoty samozřejmé. Aby mohly hovořit, je potřeba o ně pečovat, připomínat je a bojovat za ně. A já doufám, že kdykoli půjdete po náměstí v Černošicích a uvidíte lavičku „Hovoří demokracie“, tak si na tuto povinnost vzpomenete.
Publikováno: 5.10.2020
